Organizace 3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PLÁNOVÁNÍ A ZNAČENÍ TRAS S ROMANEM VASSERBAUREM

Již jsme si hrubě naznačili, co vše pořádání pochodu obnáší. Nyní se pojďme podívat na další z pořadatelských disciplín, a sice na plánování a značení tras.

Vyzpovídali jsme jednoho z nejpovolanějších v této disciplíně, a sice Romana Vasserbauera z Pochodnického spolku, který jen loni pomáhal naplánovat a vyznačit 3 pochody a letos má již 1 za sebou a další 3 až 4 před sebou.

 

 

 

 

 

Romane, vezměme to od začátku. Když se začne chystat pochod, podle jakých kritérií probíhá plánování a výběr tras? Jak dlouhou dobu to zabere a jaká úskalí to má?

Děkuji, ale nevím, jestli jsem zrovna nejpovolanější. :-) Každopádně se snažím, aby se naši účastníci po startu také vrátili zpět do cíle.

My v Pochodnickém spolku se snažíme naše pochody dělat trochu tematicky, takže výběr trasy se snažíme udělat vztahově k tématu pochodu. Jako příklad si můžeme vzít třeba první ročník pochodu Finanční stráže RČS, na kterém spolupracujeme s Východočeským klubem celních veteránů. Nejdůležitější pro přípravu trasy je určitě výchozí bod, čili start a cíl pochodu. Původní záměr celních veteránů bylo startovat z prostoru oddělení Finanční stráže na Horní Lipce, ale pak přišla otázka, kde budou parkovat účastníci svá auta, takže jsme museli místo startu změnit. Jelikož se jedná o okolí malého města Králíky, kde se mezi sebou lidi znají, tak se naskytla možnost přestěhovat start pochodu do středního odborného učiliště v Dolní Lipce, kde bylo potřebné zázemí, včetně velké zpevněné plochy pro parkování aut, sociálního zařízení a možnosti ubytování účastníků, jak v pokojích SOU, tak i ve stanech. Takže jsme měli ideální místo startu i cíle a teď zbývalo vybrat trasu pochodu jako takovou. Vzhledem k tématu pochodu, bylo zcela pochopitelné, že dalším zázemím a zároveň i kontrolním bodem pro účastníky bude právě zmíněné oddělení Finanční stráže RČS. V případě tohoto pochodu jsme navíc měli štěstí na více doprovodných akcí, jakou bylo pořádání Fortfestu, což byla přehlídka vystavovatelů pevnostních muzeí a dále třeba jízda parního vlaku, právě z Dolní Lipky přes zastávky v blízkosti trasy pochodu. Z důvodu pořádání Fortfestu na tvrzi Hůrka, jsme měli jasno v další občerstvovací stanici pro účastníky. A znovu právě díky pořádání Fortfestu jsme měli jistotu, že v okolí bude otevřeno maximum muzeí v objektech prvorepublikového opevnění. Pak se již stačilo podívat na mapu, pospojovat jednotlivá místa a zvolit nejlepší trasu, pokud možno, mimo  asfaltové a betonové komunikace a samozřejmě se domluvit s provozovateli muzeí, s příslibem velkého počtu možných návštěvníků, a pokusit se vyjednat co nejnižší ceny vstupného. Zde se dostáváme k druhé části otázky.

    Jak dlouho to zabere, se dá těžko říci. Všichni to děláme dobrovolně, když zrovna na to máme čas. Naplánování té teoretické části mám v hlavě za chvíli, ale to jen díky tomu, že z Králické pevnostní oblasti pocházím a mám ten kraj prochozený, takže ho znám. Pak, ale přichází ta praktická část, a to jestli reálná krajina odpovídá tomu, co si pamatuji nebo tomu co je na mapě. To znamená si tu trasu projít a zjistit skutečný stav. Samozřejmě, ačkoli se jde po turistických značkách a veřejných komunikacích, neznamená to, že můžete na trasu jen tak pustit houf lidí. Pozemky, přes které se jde, někomu patří, takže začíná ta byrokratická část, čili zjistit si komu pozemky patří a oslovit je a požádat o souhlas s průchodem. Ideální je, když dostaneme souhlasné stanovisko od všech, když ne, musí se měnit trasa, a to těch verzí tras může vzniknout několik. Konkrétně v případě pochodu finanční stráže jsme měli to štěstí, že většina spojovacích cest od veřejných komunikací k bunkrům patří městu Králíky. Zemědělcům to bylo jedno, jelikož v době pochodu již měli sklizeno, takže nám souhlas dali bez problémů. Vyloženě fyzické osoby jsme oslovovat nemuseli. Pak je potřeba ještě dodržet pár zákonů a požádat o souhlas s pořádáním akce  státní, krajské a obecní úřady.

 

Kolik zhruba různých verzí trasy může vzniknout, než dojde na tu finální?

Jak již jsem říkal, záleží to na majitelích pozemků, ale pak tu máme ještě plánovaná trasa na mapě, versus skutečnost. Takto jsem v případě pochodu finanční stráže musel trasu změnit dvakrát. V obou případech byla původní cesta již nepoužívaná a prostě zarostla a nebylo po ní ani památky a navíc v jednom případě její pozůstatek procházel středem ohrazené plochy pro dobytek, takže jsem dobytek nechal v klidu pást a vyznačil jsem trasu jinudy.

 

Jaké jsou varianty značení ajaké mají výhody a nevýhody? Jaké používáte nejčastěji a proč?

Variant značení je několik. Nejběžnější je v současné době asi nástřik šipky na vozovku, či cestu. Můžete se setkat i s různobarevnými páskami omotanými kolem kmenu stromu, nebo pověšenými na větvích, plotech a dalších vhodných předmětech. Na jednom z pochodů, který tematicky nezapadá pod armypochody využíváme i vlastní značení v podobě dřevěných šipek označených barvou a logem pochodu, které přiděláváme na co se dá. Rovněž můžete narazit na tabulky z různých materiálů s různě zvolenými nápisy a obrázky. Někdo využívá běžné turistické trasy s běžným turistickým značením KČT. Já osobně mám nejraději dnes již klasickou barvu ve spreji, která po určité době vlivem opotřebení sama zmizí. Na podzemním pochodu jsme využívali i zafóliované papírové cedule, ale jelikož dost foukalo, tak nám vítr, v průběhu pochodu, některé utrhl a už jsme je nenašli. Barva se prostě nedá nastříkat všude.

 

Kromě klasických "denních" pochodů jsi měl možnost značit i jeden noční. V čem je to jiné?

Ano, byl to pochod cti a odvahy, kde jsem zvolil tři druhy značení. Klasickou oranžovou barvu ve spreji a pak další dva, o kterých jsem se před tím nezmínil, a to chemická světla a zatím neozkoušený sprej s reflexní barvou. U toho jsem se trochu bál, jak bude vidět. Koupil jsem ho sice s předstihem, ale nějak jsem neměl čas ho vyzkoušet někde venku v noci, takže to pro mě byla velká neznámá.  Jak již někdo ví, nebo se pochodu zúčastnil, tak tento pochod probíhal podél prvorepublikového opevnění v rámci akce Světla nad bunkry, takže podle toho byla navržená i trasa pochodu většinou mimo silnice, proto jsem sázel hlavně na osvětlení pevností, chemická světla a reflexní sprej. Klasický sprej jsem užíval většinou na silnici pod kuželem světel veřejného osvětlení, ale těch moc nebylo. Chemická světla jsme věšeli podél trasy na stromy, na větve nebo třeba na bunkry, kde zároveň bunkr mírně osvětlovali. Reflexní sprej jsem užíval spíše doplňkově, jelikož jsem nevěděl, co jsem mohl od něj očekávat. V hustěji zarostlém porostu jsem dával chemická světla tak, aby od jednoho bylo vidět další, a tak postupně dále za sebou. Bohužel, celý dobrý úmysl a snažení nám zkazila mlha, kdy jsem při pohledu z kopce, z osvětlené trasy, neviděl skoro nic.

 

Kromě toho, že jsi pořadatel, jsi i častý, řekl bych až pravidelný, účastník na jiných pochodech. Z pohledu účastníka, jaké značení ti vyhovuje nejvíce?

Mně osobně vyhovuje neznačení. Pro mě je ideální, když si můžu trasu pochodu nastudovat dopředu a jít si po svém. Nejlepší pochod ohledně trasy, byl pro mě Partyzánský pochod v roce 2014. Věděl jsem, kde jsou kontrolní body a šel jsem si vlastní trasou. V tomto ohledu mám rád i Pochod smrti na Šumavě. Ale když už se bavíme o značení, tak asi šipky na zemi.

 

Byť plánování a značení tras, ve fázi provádění, je tak trochu neviditelná práce pro účastníky, finální výsledek je pak pravým opakem. A samozřejmě, může to být i terčem kritiky, pokud to zrovna účastníkům nevyhovuje. S jakou konkrétní kritikou se setkáváš nejčastěji?

Tady opět navážu na značení pochodu cti a odvahy. Při značení tohoto pochodu celkově hrálo podstatnou roli počasí. V pátek jsem prošel celou trasu a udělal jsem značení, jak klasickým, tak i reflexním sprejem, jelikož v sobotu mělo pršet a nebyla záruka, že by se barva při nastříkání dostala přes vodu až na asfalt a vydržela tam minimálně do pochodu. V sobotu jsem vyšel s kamarádem o několik hodin dříve před účastníky a společně jsme věšeli chemická světla, takže jsem si trasu pochodu prošel dvakrát. Některé pochody se dají vyznačit na kole, tento vzhledem k terénu, ne.

K té kritice. Jak jsi již uvedl, jsem častým účastníkem pochodů, takže při značení trasy se snažím, aby značení bylo, co nejpřehlednější a snadno viditelné, můžeš udělat spoustu šipek, ale když je účastník nepozorný, tak to stejně nepomůže. Opět jsem si to vyzkoušel na pochodu cti a odvahy, kdy jsem s kamarádem přibral dva vojáky, kteří spěchali domů. Šli před námi asi 10 metrů, povídali si a vůbec si nevšimli půlmetrové šipky, která svítila na stromě a ukazovala doprava. Jak jsme se k ní přibližovali, tak jsem na ni schválně svítil baterkou, ale nic, prostě ji minuli a šli dál rovně. Takže kritiku ohledně značení trasy, jako „tam nebyla žádná šipka“, hlavně, když jsou to pouze jednotlivci, moc neberu, protože vím, jak to je. Většinou je to nepozorností. Lidi u té cesty musí, taky trochu přemýšlet. Dělám šipku na každou křižovatku, na které to má smysl. Nebudu dělat šipku na každém sjezdu ze silnice, který vede k nějakému domu. Nebo například, když mám na silnici dvě šipky odkazující na dva různé směry a je pod nimi napsáno 23 km a 14 km a já vím, že jdu 23 km trasu, tak přece nezahnu podle šipky s čtrnáctkou.

 

Na závěr, máš nějaké doporučení pro účastníky ohledně trasy?

Určitě. Účastní se tzv. vojenských či policejních pochodů s nárokem na pamětní medaili, takže by měli prokázat trochu toho vojenského ducha, a i když mají trasu vyznačenou šipkami, tak by si mohli tu trasu pochodu nastudovat dopředu, aby alespoň věděli, kudy a kam jdou. Někteří pořadatelé trasy předem nezveřejňují, ale zase dávají na startu mapu, takže by se účastníci do té mapy mohli i podívat a případně si osvojit alespoň základní orientaci v mapě.

 

Tolik asi k plánová a značení tras. Po logistice je to další disciplína, která nemusí být tak snadná, jak se na první pohled zdá. V příštím díle se můžete těšit na speciál "jak se rodí legenda".